Mamka neumí chodit na vodítku.
Fakt, vůbec jí to nejde. A to už se snažím 5 let.
Si představte, že jdete spolu. Štrádujete si to po ulici a najednou vás do nosu uhodí mega zajímavý pach. Takový ten, co se prostě musí jít zkontrolovat. Vykročíte tím směrem a ……nic.
Zastavíte se. Čekáte. Třeba tomu druhému konci vodítka dojde, že jste právě dali jasnou instrukci.
Půl minuty. Minuta. Tak se netrpělivě podíváte na svého člověka.
Úsměv, přikývnutí. Krok vpřed.
Zásek.
Zase.
Upřímně nechápu, jak lidstvo dokázalo ovládnout svět, když má problém s vodítkem.
Ok, tak já si pro Mamku dojdu. Jdu k ní, ťukňu do ní čumákem, pohled na mě, někdy odměna, krok vpřed. Říkám si – dobrý, pochopila. Omyl. Jde jinam.
Tak se tam spolu pinkáme na pěti metrech čtverečních. Tam a zpátky. Tam a zpátky.
Je to k uzoufání.
Nakonec rezignuji, ona je prostě nedůvtipná. Ale víte co? Má takovou radost, když předstírám, že ji následuju. Chvíli jdeme tam, kam chce ona. Jejím tempem. Za ten její úsměv a měkký pohled to prostě stojí.
Vydrží mi to k dalšímu keři.
Tam byl Bailey.
Jako promiňte, ale tohle se musí okomentovat. Čůrat na můj keř tu nebude.
A taneček na vodítku začíná nanovo. Hotové tango.
Kašlu na to, Mamka je děsně tvrdohlavé stvoření. Ke všemu bez čuchu.
Nekecám.
V lese je to vidět úplně nejvíc. Přesně vím, kdy tudy běžel zajíc. Normálně bych ho určitě chytil. Jenže to by nesměla být na druhém konci vodítka ta brzda. Takže pápá zajíci, třeba někdy jindy.
Když se pak zamračeně podívám na Mamku, vůbec netuší, že 2 minuty před námi tam byl zajda, který čeká na honěnou támhle v tom podrostu.
Je to marný, je to marný…
A srnky? No to už snad nebudu komentovat vůbec. Ok, už víme, že nos má Mamka jen na ozdobu. Ale oči docela dobrý. Občas i lepší než já, to zas jo.
Takže srnu vidí (já cítím). A jako na potvoru ji napadne, že se asi těch srn bojí nebo co a potřebuje být ke mně blíž, takže mi zkrátí vodítko. Tím pádem mám po žížalkách.
Jako nevím, buď má z těch srnek takový strach nebo ví, že s těma svýma dvěma vtipnýma nohama by nám prostě nestačila a byla by smutná. Tak raději nedá šanci na pořádný běh ani mně.
Ale víte co?
Na cvičáku jí to jde docela dobře. Tam se mi s ní chodí hezky. Spolupracujeme, smějeme se na sebe a všechno dává smysl.
Takže to s ní ještě úplně nevzdávám. Třeba ji jednou naučím psí chůzi na vodítku.
Držte mi palce.
A klidně mi do komentáře napište, jak to máte se svými lidmi vy.
Poznámka od Mamky:
Někdy je to tango, jindy pohoda. Trpělivost je potřeba na obou koncích vodítka….