Retrospektiva – Prosinec 2023
Vánoce. Čas klidu, pohody, rozbalování pamlsků a spaní pod stolem.
Letos to bylo jinak.
Celý prosinec doma viselo cosi ve vzduchu. Napětí. Tajnosti. Dveře se zavíraly. Pralinka byla podezřele hodná a Mamka… no… Mamka byla zamlklejší než obvykle. Což u ní znamená, že mluvila jen tolik, kolik by zvládla Elizabeth Bennetová během jednoho čaje – ne za celé odpoledne. Takže jo, něco se chystalo.
A pak přišel ten večer. Štědrý.
Já si lebedil pod stolem, maso vonělo, Pralinka se tvářila jako anděl s pepřem v oku (rozuměj s utajovanou slzou), protože „Ježíšek asi zapomněl“.
A pak – zvuk.
Z Pralinčiného pokoje.
Jako… šustění. Chroupání. Život.
A Mamka povídá: „Ty jo, co se to ozývá v tvém pokojíčku?“
Tak jdeme. Já vpředu, protože ochrana rodiny, to je moje.
Otevřeme dveře…
A tam.
Dřevěný palác se stuhou.
A v něm… konzerva. Bílý králík, chtěl jsem říct. Oči jak nebe. A rozhodně nevypadal, že přišel na návštěvu.
Spíš jako, že zůstat je jeho plán.
„To je králíček,“ řekla Pralinka.
„Ten je můj,“ dodala. U toho svítila jak Matějská pouť.
„Tohle se nejí,“ řekla Mamka mně a hodila po mně okem. Pfff. Jasně. A přísahám, že jsem vůbec nepolkl naprázdno.
No, pochopil jsem, že tenhle fast food není k jídlu. Je k soužití.
Ajky to pochopil hned. Takže mu stačilo 5 vteřin na vyhodnocení situace. Mazák, no. Našel jsem ho pod stolem kontrolovat, jestli jsem nepřehlédl nějaký drobek ze stolu. Nepřehlídl. Nikdy.
Konzerva dostala…tedy králík dostal jméno Roger. A prý se nesmí pronásledovat.
No dobře.
Ale za pár dní jsem zjistil, že ten Roger není zas tak špatnej.
Za pár měsíců jsem zjistil, že jeho lentilky nejsou zas tak špatný.
A po dvou letech… no… řekněme, že když mi přes hlavu přeběhne králík, tak už ani nemrkám.
Možná ho mám i rád. Ale pšššt. To bych popřel svůj charakter.
Poznámka od Mámy:
Jo. Fast food. Myslím, že se mi povedlo vychovat nejen relativně sebejistou dceru, psa s názorem, ale i králíka s přesvědčením, že mu patří svět. A tak tu žijeme. V rovnováze, kterou drží víc chlupy než pravidla.