🐾 Jmenuju se Aspen a tohle je můj svět (a taky trochu jejich)
Ahoj. Jmenuju se Aspen. Letos jsem oslavil 5 let, takže žádný vyskákaný zajíc. Zralý pes. Jsem australský ovčák – ale nečekej ode mě hopsání po dvorku ani megašílenou radost z aportu, jako u borderky. Mám jiný styl.
Já se dívám. Sleduju. A svým čumákem vyhodnocuju. A když je potřeba, udělám si názor. Většinou nevyžádaný – ale zato upřímný.
Bydlím s malou tvrdohlavou blondýnou. Říkáme jí Máma. Naše domácnost má totiž složení: dítě, pes, králík, trenérka….a smysl pro humor 😉 Bez té její kšiltovky by ji nikdo nepoznal. Ale spousta jiných psů se s ní poznat chce. A jejich majitelů taky. Je to totiž trenérka. Má kouzelný pytlík plný pamlsků a slova, která dělají ze psů poslušné mazlíky. Tedy… všech kromě mě. Ale co, i trenérka má někde slabý bod. 😉
Já totiž trénink chápu spíš jako dialog. Ty něco chceš – a já zhodnotím, jestli mám dostatečný důvod ti vyhovět. Spoiler: často nemám.
Doma máme ještě Pralinku. To je Mámy lidské štěně – něco mezi vílou a tornádem. Občas přinese slámu v botech, protože ráda jezdí na těch velkých psech, co řehtaj. Prej koně. Dvanáctiletá holka, co má víc energie než tři výmaráci po Red Bullu. Když mě začne trénovat, znamená to většinou: „já budu velet, ty budeš blbnout“. Ale co bych pro ni neudělal. Naučila mě aportovat. Fuj.
A pak je tu Roger. Králík. Bílý, ouška dolů, modré oči a nula respektu. Chodí přes mě jak po mostě. Vždycky přemýšlím, jestli je tak odvážný, nebo jen hloupý. Zvláštní tvor. Měl by být ve food zóně. Ale chráním ho. Protože rodina.
Moje dny jsou různý. Někdy cvičák. Někdy les. Někdy prostě gauč a ticho. A když má Máma „čas na sebe“, poznám to podle toho, že drží knihu nebo telefon – tak já si na ni sednu. Přesněji: na ten telefon nebo knihu. To většinou pochopí. A vstane. A dá mi pamlsek. Její logika mě dojímá.
Lidi si o mně myslí, že jsem krásnej. Mají pravdu. 😊 Ale pod tím kabátkem huňaté srsti se schovává taky pes, co si něco nese. Byl jsem u toho, když můj parťák Ajky umřel. Byl to záchranář a náš hrdina. Dlouho jsem to měl v sobě. A možná pořád mám. Od té doby už jen tak někomu nevěřím. Občas jsem přísnej. Ale fér.
Mám svoje psí kámoše – Jimmyho, Flokiho a Nica. A kámošku Bibi. To je vám taková kočka! Teda, byla by, kdyby nebyla fena. S těma to umím rozjet tak, že Máma jen bezmocně protočí oči a mumlá něco o „selhání systému“. Ale jinak? Nejsem žádný party pes. Důvěra je vzácná. A já nejsem levnej na city.
A proč tenhle blog? Protože někdo musí říct pravdu. O lidech. O psech. O granulích, co pro mě nejsou žrádlo. O sprše, co je horší než bouřka. A hlavně o tom, jaký to je – být milovaný pes ve světě, kde ne každý pes má takové štěstí.
Tak jo. Já jsem Aspen. A vítej v mém světě. (Trochu i Mámy. Ale o tom si ještě povíme.)
Poznámka od Mámy:
Jo, mám psa s názorem. A blogem.
A taky 12letou bouřkovou vílu a drzého králíka. Naše rodina je trochu nevšední. Nevadí. Máme se rádi a kryjeme si záda.
Za peníze si můžeš koupit docela dobrého psa, ale nekoupíš si zavrtění jeho ocasu.
